Jak může záměrné vystupování z komfortní zóny zachránit životy?

29 Led Jak může záměrné vystupování z komfortní zóny zachránit životy?

Pardubické nádraží, rok 2014. Postarší pán si kupuje na svačinu pečivo. Po několika soustech mu však kousek rohlíku uvízne v krku. Začíná se dusit. Kolem je plno lidí, je přeci odpoledne. Stačilo by všimnout si, zastavit se a pánovi pomoci. Vše se dá vyřešit lehkými údery na hrudník nebo zapitím vody. Nikdo se však nezastaví. Celá situace trvá 13 minut, po kterých se pán nakonec udusí a zemře. Kolem mezitím projdou desítky lidí.

Efekt přihlížejícího.

Jak je to možné? Jsou snad lidé z Pardubic více zlí než lidé z jiných měst? Vůbec ne. Jedná se o tzv. „efekt přihlížejícího“. Jednoduše čím více lidí se na místě nachází, tím nižší pravděpodobnost, že někdo pomůže.

Catherine "Kitty" Genovese

Catherine „Kitty“ Genovese

Velmi podobně dopadl tzv. případ „Kitty Genovese“, která se 13.května 1964 nad ránem vracela z pracovní směny domů. Ve vnitrobloku jejího domu ji přepadl násilník a začal ji bodat. Kitty křičela a tím vzbudila mnoho sousedů. Celkem 31 osob celou situaci sledovalo ze svých oken. Někdo ze sousedů násilníka okřikl a ten utekl. Bohužel se po chvíli vrátil a své dílo dokončil. Kitty mohla být zachráněna, kdyby někdo ze sousedů zavolal o pomoc. Sousedé předpokládali, že už ji určitě někdo volat musel. To ráno však o pomoc nevolal nikdo. Kitty měla pouhých 29 let.

Profesor Phillip Zimbardo ze Standfordské univerzity, jednou řekl: „Náš život se dá rozdělit na dva druhy akcí. Ty které uděláme, a ty které nikoliv.“ Dle výsledků jeho výzkumů lidé nejsou primárně zlí nebo dobří. Jejich chování v kritických situacích vychází jednoduše z toho, zda umí na povel vystoupit z jejich zóny komfortu.

Zóna komfortu, náš největší nepřítel a škůdce.

ANOTACE-KoPr-Sebedisciplína-1200x618-2.00Každý z nás má určitou zónu komfortu. Dělat věci způsobem, který dobře známe, bavit se s lidmi, kteří nám jsou názorově podobní, vyhýbat se novým věcem. Potom je tady zóna nekomfortu, do které se obvykle bojíme vystoupit. Ozvat se, když druzí mlčí, jít oslovit člověka, který nám je sympatický, zkoušet dělat věci jiným způsobem.

Pravidlo 3 vteřin.

Chcete něco udělat, ale bojíte se nebo váháte? Rozhodněte se a jednejte do 3 vteřin. Pokud to promeškáte, tak po 3 vteřinách váš mozek začne vymýšlet racionalizace, proč to nedělat. „Ztrapníš se, radši mlč, neptej se, nechoď ji oslovit, odmítne tě.“ Náš mozek nás velmi rád odrazuje. Můžeme ho však tímto jednoduchým pravidlem přelstít. Ve výsledku to, jestli se překonáme nebo nepřekonáme není nic, než každodenní trénink.

Buďme hrdiny každého dne.

Celý článek zakončím příběhem Ireny Sendler. Irena za druhé světové války tajně zachránila 2500 židovských dětí. O svých činech nikdy nikomu neřekla, nikomu se nechlubila. Byla gestapem odsouzena k smrti, krutě mučena, avšak podařilo se jí uprchnout a ve své činnosti nadále pokračovala. Až po mnoha letech se na vše přišlo a byla oceněna za spravedlivou mezi národy. Při předávání ocenění pronesla: „Hrdinové dělají vyjímečné věci. To, co jsem udělala já, nebylo vyjímečné, bylo to naprosto normální.“ Jak říká jedno přísloví: Náš pravý charakter se pozná podle toho, co děláme, když se nikdo nedívá.“  Čím váš trénink vystupování z komfortní zóny začnete vy?

Autor: Ing. Veronika Dohnalová, konzultant GrowJOB institute